Příběh Lucie

Můj život s nemocí..

Jmenuji se Lucie L., vystudovala jsem hotelovou školu, vyšší odbornou sociální a teologickou a dále jsem studovala angličtinu v Londýně. Moje nemoc maniodepresivní psychóza vznikla na základě sebevraždy mého otce, který byl stavební inženýr, velmi žádaný po celém světě, milovala jsem ho, i když velmi ubližoval mojí matce. Na začátku nemoci jsem ještě pracovala. Vedla jsem obchod se zdravými produkty v centru Olomouce. Dále jsem pracovala jako hlavní sociální pracovník v NDC v Náchodě s romskými dětmi ze sociálně vyloučených lokalit. Dále jsem pracovala s vozíčkáři. V Praze jsem vyráběla šperky u jednoho japonského umělce. V Londýně jsem na křesťanské škole pracovala a studovala angličtinu. Dále jsem se chodila starat o dva staré lidi, uklízela jim dům a vařila a dále docházela do domova důchodců. Nemoc různě cyklovala a po různých neúspěších se projevovala buď mánii nebo depresí a tady byly vždy velmi silně doprovázeny úzkostmi ( velmi silnými ). Byla jsem hospitalizována, asi 20x, ale byly to také různé převozy z jedné nemocnice do druhé, např. z Náchoda do Olomouce ( 4 převozy). Někdy jsem neměla kde bydlet, tak jsem šla do nemocnice. Nemoc mě dovedla mezi různé sorty lidí, třeba narkomany, bezdomovce atd. Nevím, jaký druh života jsem snad nevedla. Také v mánii jsem se setkala třeba s 3 lidmi před sebevraždou, které jsem zachránila. Pomohla jsem třeba v mánii i bratrovi, který bral drogy a druhý den měl závěrečnou zkoušku na škole, tak jsem ho našla v horách a stáhla ho dolů, naučila se s ním matiku a fyziku a on školu dokončil. Měla jsem v mánii neuvěřitelné zážitky, ale pak to bylo vykoupeno dlouhou léčbou. Jeden rok jsem pracovala ve speciální škole s autistickým chlapečkem. Teď už jsem dva roky bez práce. Nyní chodím do stacionáře do Karviné, kde jsem velmi ráda.

Facebook