poker texas holdem Stonavě, kde dávám dohromady zásuvkové vnitřky (plastové dózy) s podložkama a šroubkama. Tahle práce je sice stereotypní …" />

Pavel G

Můj život s nemocí

Zdravím,

Jmenuji se Pavel G. Je mi 24 let, mám vystudovanou SŠ, obor Mechanik-Elektronik s maturitou. Stále žiji s mamkou, převážně kvůli finančním důvodům. Už přes dva roky pracuji v malé chráněné dílně ve poker texas holdem Stonavě, kde dávám dohromady zásuvkové vnitřky (plastové dózy) s podložkama a šroubkama.

Tahle práce je sice stereotypní a za ty dva roky se nezměnila, důležitější je však výborný kolektiv v práci, který je právě důvodem mého současného výborného stavu. Možná až moc výborného, protože jsem teprve nedávno prožil další mánii.

Má nemoc začala úmrtím mé sestry (vzala si život sama) před pěti lety (duben 2010). Sestra se také předtím léčila v PN Opava, dokonce byla na stejných odděleních jako já (17BC). Tato hrozná událost se stala jediný den před mou písemnou maturitní zkouškou z ČJ (slohová práce). Já jsem ji však zvládl, nic z této tragédie jsem nenapsal ani nenaznačil, a nakonec byla jedna z nejlepších. Už jako malý jsem hrozně rád psal a nikdy jsem například žádný referát jen tak ledabyle neopsal z internetu. Mám rád, když si můžu hrát se slovíčky, nad kterými někdy dlouze přemýšlím.

Několik měsíců po smrti mé sestry jsem byl ještě v pořádku, ale postupně na mne upadala špatná finanční situace mé rodiny a žádné vyhlídky na budoucnost (pracující otec zemřel v roce 2002 na rakovinu ledvin a mamka kvůli zdravotním potížím už třináct let nepracuje). Avšak po těchto depresích, kdy jsem i několik týdnů po sobě nedokázal nic jiného než jíst a spát, přišla má první mánie, která mně dostala na první pobyt v PN Opava.

Během mých celkem tří pobytů se střídaly deprese s mánií, a má diagnóza je „simplexní schizofrenie“, která je podle materiálů na internetu ta vzácnější. Z uzavřených odděleních mám převážně špatné zkušenosti, nicméně na tom otevřeném jsem si pobyty takřka užíval, hlavně díky tomu, jak jsem byl obklopený novými kamarády.

Ono každodenní pozdravování ráno v koupelně před zrcadlem až po přání dobré noci na chodbách mi dodávalo pocit, že mně má někdo rád a stojí o mou maličkost. Dobrá nálada po propuštění z druhého pobytu mi tehdy vydržela docela dlouho, celý rok jsem byl v kontaktu s několika novými kamarády a kamarádkami.

Po nějaké době jsem si však začal já sám všímat, že se stav opět zhoršuje. Nezapomněl jsem rozlišovat na sobě příznaky relapsu (deprese), a po roce od posledního pobytu jsem požádal mého ambulantního psychiatra o dobrovolný pobyt na otevřeném oddělení 17BC. Tento šestitýdenní pobyt jsem si už opravdu užil a dokonce jsem byl poslední týdny pasovaný kolektivem na předsedu.

To mi nejen pomohlo se rychle zotavit, ale uvědomil jsem si, že mně dokážou lidi mít opravdu rádi, pokud jim nabídnu něco, o co opravdu stojí. Ať už jde o mé organizační schopnosti, empatii, znalosti z různých odvětví až prostě po schopnost naslouchat a pochopit jejich problém, všechno to dělám velice rád.

Mimo jiné jsem se začal zabývat realizací vlastního projektu, zaměřený na grafiku, hudbu a video. Doufám, že až má současná mánie úplně odezní, nepřestanu se o tento projekt zajímat. Děkuji komukoli, kdo tento dlouhý spis dočetl až do konce a doufám, že si z toho něco odnese. To je totiž to nejdůležitější, o co ve svém životě stojím: pomáhat druhým.

Facebook